Je škoda, že jsme si zapomněli psát dopisy. Vzpomínáte si na ty časy, kdy jsme netrpělivě vyhlíželi pošťáka a čekali, že nám předá obálku s obsahem od našeho milého protějšku? Netrpělivě jsme ji otevírali a s dychtivým očekáváním četli, co je nového.

Dnes si takovou záležitost neužijeme. V rychlosti napíšeme pár slov, ze kterých příjemce zprávy vyčte, co se nám přihodilo a ihned odpoví. Většinou také stručně, nebo jen přidá smajlíka.
hyacint na dopise

Dnešní generace už vůbec neví, v čem tkví . Vždyť krása psaného slova je nezapomenutelná. Samozřejmě, že dopis, který mám na mysli, je psaný ručně. Ne na stroji, nebo na počítači a následně vytištěný.

Ano, trvalo dlouho, než ho vůbec pošta doručila, ale to čekání bylo příjemné. Tedy, až na situaci, která se mi stala asi před šestadvaceti lety, kdy jsem poslala dopis příteli (později manželovi) a o týden později mi přišel od něj a byl naštvaný, že já se neozývám. Ode mě putoval deset dní a on měl obavu, že jsem se s ním beze slov rozešla.

Ale i přesto pro mě mají slova psaná na papíře své kouzlo. Vždyť člověk sedí a vymýšlí, jak zformulovat to zajímavé co prožil až do této doby. Jestli je to psaní určené rodičům, určitě chtějí od nás vědět, jak se nám daří v zaměstnání, v partnerském životě a třeba je i zajímá, jestli jsme byli na nějaké zajímavé kulturní akci.
psaní perem

V současnosti každý napíše pár slov, v tom lepším případě zavolá, aby poreferoval, a zase honem někam pospíchá.

Neumím si představit, že bych si místo dopisů tehdy psala jen krátké zprávy. Vždyť se díky technice vytratilo „to krásno“, které zamilovaní zažívali posílanou korespondencí. Navíc, po letech je milé si v klidu sednout a ponořit se do časů, kdy jsme byli mladí, zamilovaní a jediné, po čem jsme toužili, byla přítomnost toho druhého.

Ale i dopisy od rodičů, které si dospělý člověk s mojí sentimentální povahou, schovává.

Když rodiče jednoho dne odejdou, je pěkné zase si přečíst jejich slova, vidět na vlastní oči písmo těch, které máme navždy v srdci a ve vzpomínkách.

Vždyť vlastně po nás nic pořádného nezbyde. Naše děti nebudou mít na nás hmatatelnou vzpomínku, protože my už si s nimi jen chatujeme.

Vzpomeňte si, kdy naposledy jste svým dětem napsali na papíře. Já, když byla má dcera ve škole v přírodě. A to už je opravdu nějaký pátek!

Proto jsem vymyslela, že na Mikuláše jí chodí každý rok od jejích asi deseti let, psaní, které jí přichází z pekla. Přidělený čert jí vyčítá to dobré a chválí špatné skutky a zlobení.

Samozřejmě, že od začátku ví, kdo jí jménem čerta píše a je to takové roční shrnutí jejího chování, ale ona si mé listy schovává a jednoho dne si mě bude moct připomenout čtením a vybaví se jí můj způsob vyjadřování a vlastně i má mimika.

Neříkám, že bychom se měli vykašlat na modernější a rychlejší způsoby komunikace, ale když si občas s někým napíšete, uvidíte, že obálku budete otvírat netrpělivě a hltavě číst všechno to, co vám pisatel v chatu neřekl.

Kouzlo dopisu
4 (80%)1